Imunitní systém v našem těle – co všechno dokáže
Imunitou označujeme schopnost našeho organismu bránit se proti vetřelcům z vnějšího i vnitřního prostředí. S těmi se naše tělo setkává prakticky denně a my o nich nevíme právě proto, že náš imunitní systém správně pracuje.
Existují onemocnění, jako je např. AIDS způsobený virem HIV, která ničí naši imunitu. Člověk, který onemocní takovou chorobou, se potom nedokáže bránit proti vetřelcům, se kterými si zdravý člověk hravě poradí. Nejde jen o viry, bakterie, plísně, houby, prvoky nebo větší parazity, ale také o nádorové buňky.
Jak funguje imunitní systém
Imunitní systém lze přirovnat k jakési armádě, která brání naše tělo. Činnost této armády je pečlivě řízená a koordinovaná. Jednotliví vojáci mají svůj zvláštní úkol, ale zároveň je důležitá i komunikace mezi nimi, která je zajištěna cytokiny – bílkovinami, které jsou produkovány právě buňkami imunitního systému. Imunitní buňky nespolupracují jen mezi sebou, ale i s nervovým a endokrinním systémem.
Imunitní systém musí umět rozpoznat, co je pro nás nebezpečné, čemu se máme bránit, a naopak co je prospěšné, co má naše tělo přijmout a nebránit se tomu. Také si musí udržet pořádek ve vlastním těle, nedat šanci např. nádorovým buňkám nebo odstraňovat staré a nepotřebné buňky.
Buňky imunitního systému jsou představovány nejen krevními buňkami, ale např. i buňkami kůže nebo sliznic. Některé jsou dokonce organizované v tzv. lymfatických orgánech (lymfatické uzliny, slezina). Část z nich neustále cirkuluje v krvi a lymfě a stráží tak naše celé tělo.
Vývoj imunity
Imunitní systém jsme částečně zdědili od svých dávných předků. Ponechali jsme si jejich nejúčinnější obranné taktiky a vybudovali si další vlastní zbraně. Používáme tedy to nejlepší prověřené tisíci let vývoje a zároveň zkoušíme novinky. Jestli se osvědčí a budou dobře fungovat, ukážou až další tisíciletí.
Hlavní příčinou vývoje imunitního systému byla obrana proti infekci. Pro přežití bylo nutné co nejrychleji rozpoznat cizorodé patogeny a účinně se proti nim bránit. Jen tak bylo možné přežít.
Postupem času se však ukázalo, že ne každá cizorodá látka nebo buňka je pro naše tělo nežádoucí. Živiny a prospěšné střevní bakterie nesmí být terčem imunitních reakcí. Imunitní systém se tak musel naučit rozpoznávat a tolerovat látky a buňky tělu cizí, ale prospěšné. Protože k prvnímu kontaktu dochází na sliznicích, částečně se osamostatnila tzv. slizniční imunita.
Nespecifická imunita
První obranné linii říkáme také imunita nespecifická, vrozená. Je méně cílená, vývojově starší a tedy i primitivnější, ale zato reaguje rychle v řádech minut až hodin. Jejími hlavními složkami jsou vedle výše zmíněné slizniční imunity také komplement – bílkoviny v krevním séru a buňky zvané fagocyty, mezi které patří např. makrofágy. Komplement pomáhá likvidovat bakterie a toxiny a napomáhá také fagocytům. Jejich úlohou je buňky pohltit a zničit ve svém nitru. Natrávené částečky těchto buněk poté vystaví na svém povrchu a nabízí je imunitním buňkám, které je rozpoznají a zahájí cílenější reakce. Začíná tak složitější, specifická, získaná, adaptivní imunitní odpověď.
Specifická imunita
Vývojově mladší specifická imunita reaguje pomaleji v řádech dnů. Jejími hlavními aktéry jsou bílé krvinky, konkrétně B-lymfocyty a T-lymfocyty. T-lymfocyty se vyvíjejí v brzlíku (latinsky thymu), díky čemuž dostaly své označení. T-lymfocyty se dělí na pomocné Th-lymfocyty a cytotoxické Tc-lymfocyty. Th-lymfocyty rozpoznávají, jakého konkrétního vetřelce fagocyt pohltil a dávají pokyn B-lymfocytům, aby začaly tvořit cílené protilátky (imunoglobuliny, které dělíme do 5 tříd: IgA, IgD, IgE, IgG a IgM). Právě Th-lymfocyty jsou napadány virem HIV. Tc-lymfocyty jsou schopny rozpoznat infikovanou nebo nádorovou buňku a zničit ji.
Specialitou specifické imunity je i tzv. imunitní paměť. Tzv. paměťové lymfocyty T i B si pamatují, že se s daným mikrobem již setkaly, a doba, než zareagují, je tak velmi zkrácena. Na imunitní paměti je také postaven princip očkování.
T-lymfocyty jsou také zodpovědné za to, že naše tělo nereaguje samo proti sobě a že toleruje bakterie osídlující střevo, složky potravy, ale i neškodné alergeny (prach, pyly atd.). Pokud dojde k porušení některé z hlavních funkcí imunitního systému, vyvine se onemocnění. Porucha obranyschopnosti je nazývána imunodeficit, porucha tolerance vlastního těla autoimunita, porucha tolerance okolních neškodných alergenů alergie, při poruše imunitního dozoru nad vlastními nádorově pozměněnými buňkami se rozbují nádor.
Úloha imunity je tak mnohem širší, než se na první pohled zdá. Zasahuje totiž do všech dějů v organismu.
(mafi)
Zdroje:
Prokešová L. Základy imunologie úvod. Ústav imunologie a mikrobiologie 1. LF UK 2020. [PowerPoint prezentace].