Město skrývá pro alergické jedince mnoho nebezpečí. Jedním z nich jsou i holubi.
Městské populace zdivočelých holubů jsou potomci holubů skalních (Columba livia), žijících v západní a jižní Evropě, severní Africe a přední Asii. Z tohoto druhu byly vyšlechtěny různé domácí formy, v minulosti hojně chované po celém světě.
Pohostinné město
Jejich chov je dnes ale spíše výjimkou, a tak zdivočelí holubi začali masově osídlovat města. Nacházejí v nich příznivé podmínky k obživě i hnízdění, v důsledku toho se také často přemnožují a působí značné škody na domech, v hospodářství i na lidském zdraví.
K obědu luštěniny i omítku
Potravou holubů jsou semena obilovin, luštěnin a směsek v době jejich setí a sklizně, dále odpadky, zbytky lidské potravy a hmyz. Holubi potřebují i tzv. grit, tedy drobné kaménky napomáhající rozmělňovat potravu ve svalnaté části jejich žaludku. Navíc vyzobávají vápno a drobné kaménky z malty a omítek, čímž poškozují budovy.
Jeden holub vyprodukuje průměrně za rok 10–12 kilogramů trusu, který rovněž ničí fasády domů a sochy a zároveň je zdrojem mikrobů, plísní, parazitů a alergenů.
Městské populace holubů se tak významně podílejí na přenosu některých onemocnění přenosných ze zvířat na člověka.
K nejčastějším nemocím, které holubi na člověka mohou přenést, patří:
- ornitóza
- aviární (ptačí) tuberkulóza
- salmonelóza
- klíšťová encefalitida
Nemocní či mrtví holubi se snadno stanou kořistí koček, které pak přenášejí nákazu na člověka, případně na další zvířata.
Z alergologického hlediska jsou holubi významným zdrojem roztočů. V jejich hnízdech přežívá celá řada jejich druhů. Společně s ostatními mikroskopickými částečkami jsou roztoči základem prachu, roznášeného nejen po napadených objektech, ale i v blízkém ovzduší, kde působí jako alergeny. Čím více jsou takové objekty napadeny (velké vrstvy trusu, hnízda a mumifikované trupy uhynulých holubů na půdách), tím je větší pravděpodobnost výskytu alergických reakcí v nejbližším okolí.
Dva nejčastější holubí roztoči jsou klíšťák holubí (Argas reflexus) a čmelík kuří (Dermanyssus gallinae). Čmelík napadá lidi jen přechodně a krátkodobě, protože nejsou jeho běžnými hostiteli. Reakce na pokousání jsou většinou neškodné – svědění a zarudnutí kůže. Může ale dojít k přenosu infekce z nakažených ptáků.
Horší je situace po pokousání klíšťákem. Bílkoviny obsažené v jeho slinách totiž poměrně často vyvolávají u lidí alergické reakce, které mohou být i velmi prudké. Na člověka útočí tito parazité jen když jsou hladoví a mají nedostatek vlastních ptačích hostitelů.
Hon na klíšťáky
Nebezpečné jsou tedy ty situace, kdy dojde k náhlému vypuzení holubů z místa jejich hnízdění a nejsou současně vyhubeni klíšťáci. Ti si potom hledají náhradní potravu a útočí na lidi s popsaným rizikem i vážných reakcí a pochopitelně také přenosu infekcí.
Ohrožené plíce
Dalším rizikem při pravidelném kontaktu s holuby a jejich exkrementy je rozvoj plicního onemocnění. V plicích postižených jedinců dochází k imunitní reakci a zánětu po opakovaném vdechování prachu z holubích hnízd. Postižení jedinci mohou onemocnět astmatem nebo jiným závažný plicním onemocněním – tzv. nemocí chovatelů holubů.
Je tedy zřejmé, že snahy některých lidí ochraňovat populace městských holubů nejsou rozumné. Woody Allen holuby ve své hře Stardust memories dokonce příhodně nazval okřídlenými krysami, což při vyčíslení škod a nemocí jimi způsobených není daleko od pravdy.
(van)
Zdroj: Haag-Wackernagel D. Annals of Applied Biology 2005;147.