Nežádoucí reakce na léky je podle WHO (Světové zdravotnické organizace) definována jako neplánovaná a škodlivá reakce, která nastane po běžných dávkách léků používaných pro předcházení nemocem, diagnostiku, léčbu nebo ovlivnění fyziologických funkcí.
Nežádoucí reakce jsou rozdělovány do šesti kategorií. Jen dvě z nich jsou okamžité. Jde o běžně předvídatelné zesílené reakce, které se mohou přihodit u každého pacienta (typ A), a vzácné reakce, které mají jen jedinci s určitou nutnou podmínkou (typ B). Další jsou potom časově oddálené reakce, jako poškození plodu v těhotenství a rozvoj rakoviny (typ D) a nebo vleklé reakce, jako například potlačení tvorby vlastních hormonů (typ C). Reakce při ukončení léčby jsou označovány jako typ E, selhání léčby má písmeno F.
Až v 80 % polékových reakcí se jedná o typ A. Pouze 13 % reakcí je typu B. Mezi ně patří jak neimunologické, tak i imunologicky zprostředkované reakce, pro které se užívá termín lékové alergie. Téměř každý lék může vyvolat alergickou reakci. Při prvním podání léku dojde k senzibilizaci (vzniku přecitlivělosti) a organismus začne například vytvářet proti podanému léku protilátky. Při následných dávkách se již může objevit alergická reakce.
Naštěstí je většina takových reakcí mírná, jedná se nejčastěji o různé vyrážky, kopřivku, svědění kůže a očí. Závažnější reakcí je dušnost, hvízdavý dech, otok rtů, jazyka a obličeje, který může pokračovat otokem hrtanu a vést k udušení. Nejzávažnější je celková alergická reakce, odborně zvaná anafylaktický šok. První příznaky takové reakce mohou být chrapot, dušnost, kopřivka, motání hlavy, zmatenost, rychlý a nepravidelný puls, bušení srdce, bolesti břicha, zvracení, průjem a křeče v břiše. Stav může postupně vést až ke ztrátě vědomí. Pacient je vážně ohrožen na životě.
Imunologické reakce nemusí ale být jen okamžité, v některých případech se příznaky objeví až za týden i déle po podání léku. K lékům, které nejčastěji vyvolávají alergické reakce, patří penicilin a podobná antibiotika, sulfonamidová chemoterapeutika a léky chemicky podobné, antiepileptika, preparáty inzulinu (zejména zvířecího původu), místně znecitlivující léky, léky obsahující jod (zejména kontrastní látky pro RTG vyšetření).
Prevence lékové alergie obecně znamená nepodávat léky zbytečně. Jiná prevence neexistuje. Pokud však pacient již prodělal alergickou reakci na konkrétní lék, tak je nutné se tomuto a všem podobným lékům vyhýbat. Když není jistota, na co pacient reagoval, je možné v některých případech stanovit proti podezřelým lékům protilátky nebo provést kožní testy. Ty jsou nejlépe a nejspolehlivěji propracovány u alergie na penicilin.
Definitivním potvrzením reakce po podání léku je expoziční test. Pod lékařskou kontrolou (nejčastěji na jednotce intenzivní péče) je pacientovi podána malá dávka podezřelého léku, aniž by pacient nebo lékař věděl, co je podáváno. Potom se situace opakuje ještě jednou s neúčinnou složkou. Opět nikdo neví, co je podáváno. Zaznamenají a zhodnotí se reakce a na závěr jsou s hodnocením seznámeni ošetřující lékaři a pacient.
Tím se předejde zaujatému hodnocení jak ze strany pacienta, tak ze strany lékaře. Léčba alergických reakcí na léky je stejná jako u jiných alergických reakcí. Velmi důležité je přitom také co nejrychlejší odstranění léku z těla. Po zvládnutí akutní reakce by měl být pacient před propuštěním důkladně poučen o prevenci, zejména ve smyslu doporučení, kterým lékům se má vyhýbat.
(van)