Praní prádla má historii stejně dlouhou jako prádlo samo. Mýdlo ale bylo k tomuto účelu použito poprvé až v osmdesátých letech 18. století ve Velké Británii, odkud se rozšířilo do celého světa.
V polovině 20. století byla přírodní mýdla nahrazena syntetickými detergenty a ve druhé polovině 20. století nastal další pokrok – do pracích prášků začaly být přidávány enzymy, které degradují bílkoviny. Pro uživatele nebyly tyto enzymy nebezpečné, ale při výrobě prášků vyvolávalo jejich vdechování alergické reakce u pracovníků. Proto byly enzymy umístěny do mikrokapslí. Výskyt alergických reakcí na enzymy je za 40 let používání takovýchto prášků minimální jak u pracovníků ve výrobě, tak u uživatelů.
Další přísadu, která je z pohledu vyvolání alergických reakcí podstatně významnější, tvoří parfémy. To, co vdechujeme, nám totiž vůbec nemusí být nepříjemné. Přesto se tělo může bránit. To platí i o parfémech. Podle pravidel a legislativy EU musí být všechny kosmetické přípravky a detergenty označeny, pokud obsahují některou z 26 vyjmenovaných parfemačních přísad.
Britové v roce 2007 provedli test tří stovek pracích prostředků. Většina parfémů, které jsou v nich obsaženy, je zahrnuta v základních testovacích sadách pro diagnostiku kontaktní přecitlivělosti. Poměrně časté jsou ale i takové parfémy, které v testech zahrnuty nejsou. Diagnóza alergie na tyto složky je pak obtížná. Pokud se chcete o alergii na parfémy dozvědět více, přečtěte si další článek.
(van)
Zdroj:British Journal of Dermatology, Volume 157, Issue 2, pages 295–300, August 2007