Nejstarší popis solární kopřivky v odborné literatuře je z roku 1904 od Merklina, který se domníval, že vyrážka je způsobována světlem. V roce 1905 dokázal Ward uměle vyvolat kopřivku tím, že pacienta vystavil slunečnímu záření.
Pojem solární kopřivka byl poprvé použit v roce 1923 Dukem a v roce 1928 byly poprvé provedeny testy se stoupajícími intenzitami světla o různých vlnových délkách.
Největší počet pacientů reaguje na vlnové délky 300 a 500 nanometrů. V roce 1942 Rajka dokázal, že projevy je možno vyvolat po injekci séra postižené osoby pod kůži zdravého dobrovolníka. Po ozáření tohoto místa sluncem dojde ke stejné reakci jako u pacienta. Postupně se potom v odborné literatuře začaly objevovat zprávy, že místa, která jsou slunci vystavována častěji, jsou časem k ozáření méně citlivá. Tato informace se stala základem pro desenzibilizační léčbu, která spočívá ve snižování přecitlivělosti vůči záření.
Typické projevy solární kopřivky se objevují do několika minut po ozáření. Zahrnují svědění, kopřivku, otoky a zarudnutí. Projevy většinou samy od sebe vymizí do 24 hodin. Někdy mohou být přítomny i celkové příznaky – bolest hlavy, únava, malátnost. Kopřivka se může vyvinout i na místech krytých oděvem, protože záření UV-A a viditelné záření může procházet i tenkou látkou. Paprsky určitých vlnových délek procházejí také sklem, a tak mohou kopřivku vyvolat i například za zavřeným oknem.
Nejčastěji se projevy solární kopřivky objevují v oblasti výstřihu, na krku a pažích. Byl také popsán otok rtů a jazyka u pacienta, který spal na slunci s otevřenými ústy. Diagnóza je stanovena pomocí fototestů. Při nich je pacient vystaven postupně světlu o různé vlnové délce. Někdy je možné reakci blokovat předchozím vystavením světlu o jiné vlnové délce, než je ta vyvolávající.
Solární kopřivka může být také vyvolána fotosenzibilizujícími látkami, které zvyšují citlivost kůže na světlo. Mezi ně patří přísady některých přípravků k ošetření kůže jako dehty, a dále léky jako chlorpromazin a jiné. Choroba může být také projevem jiných nemocí, jako je například systémový lupus (závažné onemocnění, kdy se obrana organismu obrátí proti vlastnímu tělu) nebo některá kožní onemocnění. Podstatou reakce je nejspíše změna stavby bílkovin v kůži, která je způsobena pohlcením světelné energie. Takto změněné bílkoviny potom vyvolají alergickou reakci.
Léčba je poměrně svízelná a ne vždy úspěšná. Při probíhající reakci se podávají léky tlumící alergii – antihistaminika, nebo dokonce hormonální léky – kortïkoidy. Obtížnější je ale předejít opakování reakce. Doporučují se krémy s vysokými ochrannými faktory, beta-karoten, kortikoidy a chlorochin, ale výsledky často nejsou příliš uspokojivé. Naštěstí se u řady pacientů nejčastěji vystavované oblasti kůže postupně jakoby otuží.
Na tom je také založena další léčebná metoda – opakované osvěcování světlem o určité vlnové délce (již zmíněná desenzibilizace). Bohužel ani tato metoda není dokonalá, protože tolerance trvá jen poměrně krátce – většinou několik dní. Léčba proto musí být dlouhodobá, prakticky po celou dobu slunného období roku.
(van)
Zdroj: Roelandts R. Int J Dermatol 1999;38.